Duben 2013

Když už si myslíte že to být horší nemůže...

5. dubna 2013 v 20:21 | Tinie |  Dear Diary
Vážně, posledních pár měsíců jsem absolutně FUCKED.
V depresi. S velkým D.
Už nevím jak dál.
Ráno vstanu jen s velkou námahou, po cestě do školy se klepu a občas i brečím. Ve škole mám náladu že by mě spolužačky mohly zabít a nepomohlo by jim to. Mívám panické záchvaty. Prostě se zničeho nic začnu bát lidí kolem sebe a radši bych umřela než aby se na mě někdo díval. Ty jejich pohledy. Vím, nedívají se na mě, jen o mě zavadí pohledem, ale mě to prostě k smrti děsí.
V hrudníku cítím příšernou bolest. Prostě bolest, nevím jak bych ji vysvětlila.
A občas jsem tak neskutečně v háji, že už pro mě nemá nic cenu. Říkám si že moje budoucnost stejně nemá smysl. Že nedokážu nic z toho co chci a že se nikdy nedostanu z tohohle odporného šedého města, republiky, od těch odporných odsuzovačných lidí co neumí nic lepšího než si stěžovat i na značku toaletního papíru.
Nenávidím to tady.
Nenávidím většinu lidí.
A nejvíc nenávidím sebe. Co se to se mnou sakra děje? Občas jsem tak zmatená a ani nevím kdo jsem. Co to sakra je? Ráno vstát, jet do školy, tam poslouchat kecy lidí a učitelů, potom jet domů, učit se nazpamět věci které mi v životě budou k hovnu a prostě se podřazovat společnosti. Proč? Proč si nemůžu život užívat a dělat něco, co mě naplní duševně natolik, že mi to dodá chuť do života a až budu stará, abych umřela s pocitem že jsem měla dobrý život plný věcí.
Neříkám že škola není důležitá, ale ten školský systém je absolutně v prdeli.
A já mám pocit jako kdybych se topila a nemohla se nadechnout a ve chvíli když vysvitne malý paprsek naděje a já zvednu hlavu nad hladinu a nadechnu se, ta příšera mě stáhne zpátky pod vodu a rdousí mě dál.
I don't even know what to do anymore.